Cestopisy

Panamou končí Střední Amerika. Na rozloze o něco menší než Česká republika zde žije jen 3 miliony obyvatel. Bělochů a indiánů je asi po 10%, míšenců 65% a černochů 14%. Většina jich žije na pacifické straně, kde je sušší podnebí. Na severní karibské straně země je husté osídlení jen v několika málo oblastech a pouze na dvou místech jsou obě pobřeží propojena standardní silnicí. Proto se také zachovaly na severních svazích zdejších Kordiller a při pobřeží Karibského moře rozsáhlé oblasti tropických pralesů, které narozdíl od většiny středoamerických zemí nejsou odkázány pouze na ochranu v národních parcích. Panama se díky jim a členitému pobřeží může chlubit mnoha přírodními krásami, které však nejsou příliš snadno dostupné. Proto je také turistika v Panamě spíše na počátku svého rozvoje, což je výrazné zejména v porovnání se sousední Kostarikou, která patří v Latinské Americe k nejoblíbenějším cílům milovníků tropické přírody. Čeští cestovatelé zatím do Panamy dorazili jen v minimálním počtu, který letos v lednu rozšířila i naše dvojice.

Oznamujeme všem čtenářům, že ve dnech 17. – 20. 10. 2002 a 15. – 17. 11. 2002 proběhly první dva bloky cyklokurzu pro průvodce. Školení je součástí kurzu pro průvodce Školy sportů a pobytu v přírodě. 100 vyučovacích hodin je rozděleno do tří bloků. Prvních patnáct účastníků má za sebou bloky dva. Oba se konaly v Jiřetíně pod Jedlovou a zaměřeny byly na: techniku, údržbu kola, nácvik seřízení ergometrie kola, názvosloví, nácvik jízdy v kombinovaném terénu, nastavení kola, bezpečnostní pravidla a předpisy, základy expediční cyklistiky, jízda v obtížných podmínkách, překonávání těžších překážek, rovnováha při jízdě atd. První blok odborně vedl Vašek Novák a Jarda Lhota, druhým nás provázel Petr Polívka.

Jak jste již jistě zaregistrovali, počátkem roku 2002 zahájila svou činnost Adventurní škola sportů a pobytu v přírodě. První pilotní kurz navštěvují průvodci, kteří chtějí dosáhnout kvalifikace potřebné pro získání živnostenského listu „Průvodcovská činnost horská“ a „Průvodcovská činnost tělovýchovná a sportovní“ ve smyslu znění nového živnostenského zákona. Frekventanti kurzu, který byl otevřen ve dvou sekcích (horská a vysokohorská turistika a vodní turistika a rafting) mají za sebou první tři bloky z více než stopadesátihodinové výuky. První dva bloky, teorie cestovního ruchu a zdravotní seminář absolvovali obě sekce společně. Vysoce hodnocen byl účastníky především zdravotní seminář, který pro Adventuru již tradičně připravují MUDr. Robert Pleskot a MUDr. Jan Bláha.

Procházím starobylým palácem z mramoru. Kolem mě s grácií procházejí krásné a tajemné Indky v pestrobarevných hábitech. Každý jejich krok doprovází cinkot zlatých náramků na rukou i nohou. Jejich zvuky se mění v melodii a Indky se roztančí v jejich rytmu. Přicházejí muži. Výraz v jejich tvářích zračí moudrost, vyrovnanost, pokoru i pýchu na to, že jsou právě Indové. Obyvatelé obrovské a krásné země zvané Indie. Země tolik rozmanité. Země, sestávající se z dvaceti pěti států, v nichž se celkem mluví více než sty jazyky, a jíž vládne na tisíce bohů.

Už jen vyslovení tohoto jména v člověku evokuje vůni hřebíčku. Není divu,Zanzibar je jeho největším světovým producentem. Ale nejen hřebíčkem voní celý ostrov. Stačí si za pár dolarů zaplatit auto s průvodcem a během několikahodinové spice tour (cesty za kořením) budete žasnout, co druhů koření, ovoce a zeleniny uvidíte a zejména ochutnáte. Pokud přesto nebudete dostatečně syti chutí a vůní, projděte se po soumraku po nábřeží stejnojmenného hlavního města. Na žhavé uhlíky kape šťáva z pečeného skopového, k tomu si můžete dát kousek uzené chobotnice a vše zapijete na místě vyráběným džusem z citronů a cukrové třtiny.

Není to tak dlouho, co jsme se vrátili z průzkumné výpravy na ostrov Sulawesi. Zatímco stránky našeho tisku plnily zneklidňující zprávy o nepokojích v Indonésii, my jsme užívali plnými doušky pohostinnosti místních obyvatel i nevšední krásu tohoto snad nejzajímavějšího indonéského ostrova, s pocitem klidu a bezpečí stejným či vyšším než u nás doma.

Přistáváme do tmy spícího Dillí. I tentokrát mě překvapí vzrušující pocit z nadcházejících okamžiků přistání, jenž symbolizuje reálný začátek další velké cesty.  Zatím se jen vznáším a jako vetřelec z oblohy pozoruji světla lidských příbytků, abych se za pár okamžiků stala součástí běhu života tam dole. Přijeli jsme sem fotit. Zmapovat každodenní tep měst, pokusit se zachytit okamžiky lidských radostí i starostí, vystihnout monumentálnost a ducha tisíciletých chrámů, vykreslit krásy hor, pouští, pralesů, pobřeží, řek... Úkol sice nelehký, ale dost lákavý na to, aby se člověk trmácel od města k městu, vstával před úsvitem, hledal motivy, kompozice, zajímavé typy lidí a situace. Aby se za tou nej nej fotkou škrábal až někam na vrcholky hor nebo jen stromů, plotů či střech. Není to jednoduché. Dívat se kolem sebe, vidět obrazy a umět do nich vložit příběh, náladu nebo vlastní pohled na svět. 

Barma, bývalá britská kolonie, se nyní správně nazývá Myanmar. Dosud svádí říci - tajemná země Myanmar. Dlouhá léta byla totiž pro cizince uzavřená, ale nyní jsou již velká část území a téměř všechny její významné památky volně přístupné. Za tři týdny jsme stihli navštívit všechna turisticky význačná místa. Začali jsme hlavním městem Yangonem (dříve Rangoon), pobyli v Kiplingově Mandalay, navštívili Pagan, který je se svými několika tisíci pagodami jedním z nejvýznamnějších komplexů buddhistických památek na světě, nahlédli do života "vodních" lidí na jezeře Inle, podnikli dvoudenní túru k horským lidem kmene Palaung, navštívili bájný viklan Kyaktiyo i vychutnali atmosféru nefalšovaného buddhistického kláštera - většina obyvatel Barmy praktikuje théravádský buddhismus. Památky jsou většinou ve velmi dobrém stavu, a dokonce se jich hodně restauruje.

Tropický ostrov v teplém bleděmodrém oceánu, kapka ukápnutá z obrovské rozlohy Indie. Země s Indií od pradávna spjatá, a přece tak jiná. Hanzelka se Zikmundem pojmenovali Srí Lanku Rajský ostrov. Slunce máte přímo nad hlavou od rána do večera, v poledne marně hledáte svůj stín. Od rovníku vás dělí jen 6° severní šířky. Když budete hledat v noci na obloze Jižní kříž, domorodci vám ukážou hned tři – velký, prostřední a ten nejmenší – ten pravý.

„Hinchinbrook - to je ráj na zemi, skutečná divočina,“ říká usměvavý vousatý Bill za kormidlem malého člunu, v němž opouštíme přístav Dungeness. Náš pobyt v Austrálii se přehoupl do poslední třetiny a před sebou máme zlatý hřeb celého programu, pověstnou „třešničku na dortu“ v podobě čtyřdenního přechodu ostrova Hinchinbrook. Teplota kolem čtyřiceti stupňů je sice našim představám „ráje na zemi“ poněkud vzdálena, ale Bill Pearce si jistě nevymýšlí, platí tu za starousedlíka a na ostrově zná každý kout. Přes úzký průliv zvaný Hinchinbrook Channel se blížíme k jižnímu okraji ostrova, jehož divoké, rozeklané hory pokryté bujnou tropickou vegetací na nás pohlížejí z výšky tisíce metrů.

Kdyby Irsko nemělo ve znaku zelený trojlístek, mohlo by v něm být jízdní kolo. Je to země na samém kraji Evropy, a protože není nikterak hospodářsky silná, nejezdí po zdejších silnicích tolik aut, jak bychom snad čekali. Silnice jsou tady uzounké, zvlněné a často vedou na samém okraji vysokých útesů, které spadají do moře. Občas budete na silnici kličkovat mezi ovcemi, a odbočíte-li ze silnice do hor a přeřadíte na měkčí převod, můžete dojet až k černým a tmavě modrým rašelinovým jezírkům. Oceníte blatníky - na zeleném ostrově dost často prší.

Aljaška - pro kterého z nás by zvuk tohoto slova neměl tajemnou příchuť nekonečných dálek a dobrodružství! Tato severozápadní výspa severoamerického kontinentu, proslavená obdobím zlaté horečky, se rozprostírá na ploše velké přibližně jako celá Evropa. Území geografické Aljašky si mezi sebe rozdělila Kanada (teritorium Yukon) a Spojené státy (stát Aljaška). Na celé obrovské rozloze aljašského poloostrova žije pár desítek tisíc lidí, z nichž většinu tvoří obyvatelé těch několika málo měst, která se na Aljašce uchytila. Zbytek populace žije v těsném sepětí s divočinou, roztroušen po celém tom obrovském lánu panenské přírody na samém prahu civilizace bílého muže, v neustálém boji o přežití. Dlouhé zimy s extrémně nízkými teplotami si pravidelně vybírají krutou daň a od dob Eskymo Welzla se v tomto směru Aljaška ani trochu nezměnila. Vždycky mě lákal ten tajuplný kraj, důvěrně známý z knížek Jacka Londona. Již od časů, kdy jsem se toulal nádhernými krajinami klukovské fantazie, jsem byl přesvědčen, že jednou na vlastní oči spatřím ty vzdálené země opředené pavučinou klukovských snů, spustím svoji kanoi na velebný tok Yukonu a nechám se odnést stovky osamělých kilometrů napříč divočinou do Mekky všech tuláckých srdcí - Dawson City.

Británie je v mnoha směrech přesně taková, jak se o ní vypráví. Jen vezměte do ruky Čapkovy Anglické listy. Anglie je země rodinných domků, zahrad a zahrádek, ovesných vloček a anglických gentlemanů, anglických ladies a anglické mládeže, která kašle na tradice své země. Za přelidněným a hlučným Londýnem začíná anglický venkov, louky s hustou zelenou trávou, na kterých se pasou huňaté anglické ovce. A když pojedete dál a dál na sever, přijedete do Skotska. Do krásné drsné země, plné hor, vřesovišť, jezer a řek.

Příroda voní jarem. Tající sníh na vrcholcích hor naplnil koryto řeky po okraj chladnou modrozelenou vodou, která občas vystříkne až na žluté hlavičky upolínů lemujících zelené břehy.