Celý cyklo výlet v okolí města Ansirabe nám přeje počasí: Na modré obloze kumuly jak ze Simpsonových, ani horko ani zima, nádhera. Jen když se vracíme do hotelu, obloha se zatáhne černými mraky a kola ukládáme do garáže s prvními kapkami deště. A pak se spustí pořádný tropický liják. Naštěstí jsme všichni doma … ale vlastně ne všichni – jeden kolega chybí. Dovolat se mu nemůžeme, tak jen čekáme.

Poté, co nejsilnější déšť přejde, jej vyrazíme hledat, ale za první křižovatkou nám jede naproti. A vypráví svůj příběh: Trochu se zdržel focením a ztratil se nám, což by vůbec nevadilo, všichni máme v mobilu stažené mapy a trasy až do hotelu. Mobil má vodotěsný, tedy déšť mu nevadí. Přesněji, déšť nevadí mobilu, ale mokrý displej nereaguje na mokré prsty. Tedy co teď? Nezbývá než najít nějaké suché prsty, což se mu podařilo u stánku se zeleninou. Stačí jen majitelce stánku (a suchých prstů) bez znalosti společného jazyka vysvětlit, jak odemknout mobil, dostat se na mapy.cz, tam vybrat správnou složku, v ní správnou mapu a spustit navigaci. Pak už to byla hračka, že?

Deštný prales Ranomafana se nachází na východních, tedy srážkově bohatších svazích hor. Žije zde endemický lemur šedý, který je jako jediný lemur plně adaptovaný na život v bambusových porostech. V dešti se prodíráme džunglí s místními strážci a snažíme se nějaké uvidět. Najednou začne jedem z nich křičet „bambulína“ a ukazovat vzhůru. Než mi dojde, že „bambulína“ je „bamboo lemur“ neboli lemur šedý, vidím malou tmavou siluetu v nejvyšším patře bambusové džungle.

Slovo bambulína se nám všem natolik zalíbilo, že kdykoliv jsme viděli lemura, tak jsme křičeli „hele, bambulína“ a místní průvodci nás v dalším parku Anja opravovali: „It is not a bamboo lemur, it is a dancing lemur“.

Místní průvodce ke kráterovému jezeru Tritriva mluví dobře anglicky a bydlí ve stejnojmenné nedaleké vesnici. Některé ženy z naší skupiny jsou zvědavé, jak vypadá taková malgašská domácnost, a tak jim domluvím návštěvu.

Rodina se dvěma malými dětmi bydlí v jednom domku z červené hlíny s doškovou střechou, kolem malá zeleninová zahrádka. Kuchyně spočívá ve třech kamenech s jedním hrncem, pod kterým se topí dřevem nebo dřevěným uhlím.

Mají i elektřinu: na dvoře je opřený fotovoltaický panel, který paní posouvá tak, jak se pohybuje slunce po obloze. Dráty napájejí konektor na nabíjení mobilu a malou baterii se žárovkou na večer. To je vše, jak ekologické! Mobil je pro ně důležitý, bez něj by nebyla práce průvodce.

Mají i vlastní studni s mechanickým čerpadlem: Ke stromu je upevněný vrak kola a když je třeba voda, tak si na něj pan domácí sedne a šlapáním čerpá.

Celkem ekologická domácnost, jen ta kuchyně by ještě chtěla doladit. Kvůli topení dřevěným uhlím trpí původní pralesy v celé Africe a ani Madagaskar není výjimkou.

Přírodní park Anja je privátní. Pod tím slovem si často představujeme, že patří jednomu člověku nebo rodině, ale tady je majitelem celá vesnice. Ale popořádku.

Když začal francouzský přírodovědec Alfred Grandidier jako první zoolog studovat lemury, počítal s tím, že si najme místní vesničany a s jejich pomocí bude hledat v pralesích. Ke svému velkému překvapení zjistil, že může začít rovnou ve vesnici, kde je místní ve chlívcích chovali na maso asi tak, jako se u nás na vesnici chovají králíci.

Vzhledem k exponenciálně rostoucí populaci Madagaskaru ubývá přirozených biotopů, a tedy i míst, kde mohou lemuři žít, navíc se pořád ještě loví na maso, byť jsou chránění. Jak přibývá obyvatel, ubývá lemurů. Ale ve vesnici Anja si to uvědomili a z lesů na svazích hor udělali vlastní park. Stromy se nekácí, lemuři se neloví a turisté směřující do rezervace s místními průvodci přinášejí vesnici prosperitu. Takhle nějak by to mělo, být, ne?

Abychom projeli celý Madagaskar na kole, na to bychom potřebovali dvojnásobný čas. Proto si vyzobáváme jen ta nejzajímavější místa a mezi nimi se přesouváme busem. Nicméně mnohé silnice jsou v tak zoufalém stavu, že autobus jede víceméně rychlostí cyklisty.

Někdy se vytvoří zdatnější skupinka cyklistů, kteří se řídí heslem „proč jezdit busem, když můžeme na kole?“. Neplatí to samozřejmě vždy a všude, ale pokud si chce někdo opravdu zajezdit, tak nebude zklamaný.

Z hotelu vyráží skupinka nadšených cyklistů stejně, jako my autobusem. My se zastavíme ještě na prohlídku a malý nákup v místní řezbářské dílně, a pak nás čeká 80 km neboli 4 hodiny jízdy busem. Přijíždíme na plánované místo dnešní vykládky a než sundáme kola z vleku, jsou tady naši cyklisti. Všichni si pak dáme plánovanou 50 km etapu a všichni jsme velice spokojení.

Na Madagaskar jsme místním lidem vezli nějaké dárky, já jsem mimo jiné dostal chlapecký fotbalový dres s nápisem Messi. Jeho majitel z něj vyrostl, a tak jsem usoudil, že udělá radost nějakému malému místnímu fotbalistovi.

Dres jsem vozil v brašně na kole a čekal na nějakou vhodnou chvíli k obdarování. Při projíždění vesnicemi se k nám sbíhají děti, nežebrají, jen zvědavě pokukují a mávají na nás. A pak jsem jej uviděl: malý chlapec, trochu bázlivý, stál stranou skupinky dětí a opatrně na nás mával. Jeho tričko už pamatovalo hodně, bylo na něm více děr než látky. Vytahuji dres, jdu k němu a předávám dar. Nechce věřit svým očím, že je to skutečnost. Pak zahazuje tričko, natahuje dres a s nadšeným vřískotem a několikametrovými skoky uhání ke svému domečku.

Náš místní průvodce se jen směje: „Today is very lucky day for him!“

Při prohlídce NP Isalo nám náš průvodce vypráví o místní komunitě, zajímá nás to úplně stejně, jako přírodní krásy parku.

„Sice máme ve městě kostel, chodíme tam, ale my tady ve vsi doopravdy věříme jen svým místním bohům. Když někdo umře, tak jej nepochováváme na hřbitově, ale dodržujeme naše dávné rituály. Tělo vložíme do koše nebo pytle a dáme do jeskyně. Po několika letech se tam vydáme a shromáždíme nebožtíkovy kosti. Pomocí nože a škrabky z nich odstraníme zbytky tkání, dáme je do vaku a pověsíme ke stropu jeskyně. Tento den je ten skutečný pohřeb, kdy se s ním rozloučíme. Zabijeme býka, pozveme hosty a uděláme velkou slavnost.“