Do Thušska a Chevsurska, resp. jejich center Omalo a Šatili, vedou pouze "náročné džípové" silnice přes vysokohorská sedla. Do dříve opuštěných oblastí, v zimě zcela odříznutých od světa, se nyní postupně vrací život. V dolinách řek nás okouzlí nyní již opuštěné opevněné historické vesnice se strážními věžemi a pastviny s koňmi, ovcemi a kozami, které sem místní horalé vyhánějí z nížin na letní pastvu. Ve vyšších polohách zase nádherně rozkvetlé horské louky s výhledy na částečně zaledněný čtyřtisícový hlavní hraniční hřeben. A při závěrečném přechodu sedla se nám otevře panorama s dominantou východního Kavkazu – pětitisícovým Kazbekem.

Nejprve nás čeká krásná vyhlídková hřebenovka s vrcholem Makratela (3092 m), pak přechod sedla Atsunta (3510 m) do Chevsurska a na závěr již nalehko přechod sedla Čauchi (3338 m) do oblasti Kazbeku. Cestou do hor a z hor stihneme navštívit i významné gruzínské, zejména církevní, památky a krátce si užijeme i příjemné a atraktivní Tbilisi.

Fanské hory jsou součástí rozlehlé tádžicko-kyrgyzské soustavy Pamíro-Alaje. Pro svou geologickou pestrost se pyšní rozmanitou krásou masivních velehor i ostrých skalních štítů, díky trochu vyšším srážkovým úhrnům jsou zelenější než většina okolních středoasijských pohoří a zdobí je řada krásných jezer. Proto jsou oblíbeným cílem zahraničních a mezi nimi zejména českých turistů i horolezců, což znamená, že zde nebudeme jediná skupina a párkrát za den možná někoho potkáme.

Oblíbený je zde okruh kolem nejvyšší hory Čimtargy (5489 m), my ale zvolíme originálnější trasu. Z fanského okruhu absolvujeme jeho krásnější severní polovinu a pak nás džípy, jen s krátkou zastávkou v civilizaci, převezou k největšímu jezeru Iskanderkul. Odtud se vydáme na přechod sousedního Hissarského hřbetu přes nejvyšší bod celé trasy, sedlo Gaznok (4270 m).

Tyto hory jsou dosud turisticky zcela nedotčené, v dolinách mineme jen ojedinělé primitivní kyšlaky a pastevecké stany, přičemž setkání s místními horaly bude oboustranným zážitkem. Navíc málokteré světové velehory jsou tak pohodlně dostupné – jen asi 5 hodin jízdy autem, což nám umožní užít si nedotčenou horskou přírodu opravdu plnými doušky a bez kompromisů. Závěr zájezdu v uzbeckém Samarkandu bude ostře kontrastovat s opuštěností a klidem hor, zavítáme ale do jednoho z nejvýznamnějších měst celé Hedvábné stezky.

Kyrgyzstán je země hor, unikátních jezer a příjemných obyvatel, kteří se dodnes velkou měrou živí polokočovným pastevectvím. Průměrná nadmořská výška Kyrgyzstánu je více než 3000 m a žádná země světa nemá dále k moři. To zde však nahrazuje obrovské bezodtoké a mírně slané jezero Issyk-kul s hladinou v nadmořské výšce 1608 m s hloubkou až 700 m. Jezero je ze severu i z jihu lemováno horskými masivy, které přináležejí k rozlehlému pohoří Ťan-šan, zasahujícímu do Kyrgyzstánu, Kazachstánu i Číny. Na jejich pomezí v nejvýchodnějším cípu Kyrgyzstánu leží těžce dostupné srdce Ťan-šanu, rozsáhlá ledovcová oblast se dvěma sedmitisícovými vrcholy – efektní pyramidou Chan Tengri (7010 m) a mohutně podsaditým Džengiš Čokusu = Pik Pobědy (7439 m). Milovníkům nedotčené horské přírody otevírá Kyrgyzstán opravdu mimořádně širokou náruč.

Tento zájezd je určen zdatnějším trekařům. V úvodní části zájezdu se vydáme na dva dny jižně od jezera Issyk-kul do nejkrásnější části malebného pohoří Terskej Alatau, které je jednou z nejzelenějších oblastí jinak převážně stepního Kyrgyzstánu. Hlavním cílem zde bude unikátní vysokohorské jezero Ala-köl ve výšce 3500 m a přilehlý vrchol s úchvatnými výhledy na ledovcový hlavní hřeben s pětitisícovými vrcholy. Túrami nalehko se zde připravíme a zaklimatizujeme na treking v centrálním Ťan-šanu, v nejodlehlejší východní výspě země, kam pronikne jen minimum turistů a kde se horské stepi zvedají do mohutných ledovcových hřbetů završených dvěma kyrgyzskými sedmitisícovkami. Už samotný přejezd tam a zpět terénním autem je vzrušujícím expedičním zážitkem – a což teprve úžasné výhledy z dosažených vrcholů! Nejprve vystoupíme během dvou dnů z předsunutého tábora postupně do sedla a druhý den na vrchol Ašutor, který leží na hranicích s Kazachstánem a je jedním z nejlepších vyhlídkových bodů na celou oblast a do všech tří zemí. Pak absolvujeme šestidenní treking přes sedlo Tjuz a přilehlý vrchol, kde se nám naskytne druhá příležitost skvělých panoramatických výhledů, následně sestoupíme do doliny Inylček, přejdeme čelo druhého nejdelšího ledovcového splazu světa (67 km délky) a po druhém břehu divoké řeky sestoupíme do míst, kde nás vyzvedne auto. Na závěr si oddechneme u jezera Issyk-kul a prohlédneme si hlavní město Biškek.

Vydáme se do pohoří Cordillera Blanca, nejvyšších a nejkrásnějších hor v Peru, kde nad přívětivě zelenými dolinami ční desítky ledovcových štítů mimořádně efektních tvarů v čele s dominantním Huascaránem (6768 m, nejvyšší hora země) a bílou pyramidou Alpamayo (5947 m), jež bývá řazena do výčtu deseti nejkrásnějších hor světa.

Po dvoudenní aklimatizaci v okolí vysokohorského města Huaráz, které je přirozeným centrem zdejší turistiky a horolezectví i života a obchodu zdejších horalů, se vydáme na hlavní pětidenní pěší program. Po trase proslulého treku Santa Cruz vystoupáme postupně do sedla Punta Union (4760 m), kde překročíme hlavní hřeben, a sestoupíme do tradiční indiánské vesnice. Odtud se minibusem přehoupneme přes další vysokohorské sedlo a hlavní hřeben, až se dostaneme bezprostředně pod Huascarán. Zde navážeme okružní túrou s výhledy na velkolepá panoramata celé plejády šestitisícových vrcholů a s přenocováním na nádherně položené chatě Perú.

Celý treking absolvujeme nalehko – zavazadla a stany nám ponesou sympatičtí oslíci – a o naše žaludky se kompletně postará místní kuchař. Cestou zpět do Huarázu se pokloníme památce naší legendární horolezecké výpravy, která zde v r. 1970 zahynula pod lavinou při extrémním zemětřesení a jejíž památník se postupně stal symbolickým horolezeckým hřbitůvkem celé oblasti. A poslední den při jinak převážně odpočinkovém minibusovém výletu z Huarázu ještě zvládneme kratší výstup k ledovci Pastouri, přičemž překonáme výšku pěti tisíc metrů.

Třešnička v naší nabídce – treking na ostrově Sokotra, nazývaného pro svou bizarní endemickou flóru Galapágami Indického oceánu.

Ostrov Sokotra – poslední přírodní ráj Jemenu – je svým charakterem zcela odlišný od jemenské pevniny. V zelených horách tu mezi granitovými skalními špicemi pramení potoky se sladkovodními kraby, šťavnaté pastviny pro svá zvířata tu mají nomádi z vnitrozemí, kteří teprve nedávno přeměnili své jeskynní příbytky na útulky pro stáda koz. Místy to tu vypadá jako na obrázku z jiné geologické epochy – působivá krajina je porostlá podivuhodnými stromy dračí krve (dračinec rumělkový, dracéna), okurkovníky, lahvovníky. Čekají nás tu i bělostné písečné pláže, rybářské vesničky a gigantické písečné duny.

Jedenáctidenní putování začneme na severovýchodním pobřeží výstupem na písečné duny v Erher a návštěvou jeskyně Hoq. Tři dny věnujeme přechodu ze severu na jih a průzkumu planiny Momi. Během následujících pěti dnů přejdeme ostrov z jihu zpět na sever přes nejvyšší sokotránské hory a na závěr při výpravě po moři prozkoumáme skalnaté pobřežní útesy a odpočineme si na plážích západního cípu ostrova. Na trase potkáme všechny vegetační typy a projdeme vesnicemi horských pastevců i rybářů.

Program trekingu je výsledkem našich opakovaných průzkumných výprav, z nichž první jsme podnikli už v roce 2000. Naše cesta vede těmi nejkrásnějšími oblastmi ostrova a je unikátní – na několika částech trasy jsme byli při našich průzkumech vůbec první turistická skupina.

Jde se na lehko, v nejvyšších partiích ostrova skupinu doprovázejí nosiči, snídaně, večeře a zčásti i obědy vaří sokotránský kuchař. Na ostrově se spí všechny noci v přírodě pod stanem, komfortní noclehy jsou zajištěny při cestě tam i zpět v Abú Zabí.